Jana a výjezdy českých dobrovolníků

Dobrý den, jmenuji se Jana, pracuji pro mezinárodní misijní organizaci SIM (www.sim.org) a už víc než rok jezdím s týmy na Ukrajinu na místa, kde slouží Petr Húšť. Nejčastěji pomáháme na dvou místech – na Zakarpatí, kde se konají rehabilitační pobyty pro ženy a děti padlých vojáků nebo pro děti z frontových oblastí. A v centrální Ukrajině, kde se podílíme na rekonstrukci sociálního centra pro uprchlíky, převážně staré a nemocné lidi evakuované z východu země.

Za posledního půl roku se k nám přidalo 8 týmů, dohromady 30 lidí, někteří z nich i opakovaně. Když jsem začala výjezdy organizovat, zjistila jsem, že je mnoho křesťanů, kterým Pán Bůh položil Ukrajinu na srdce. Modlí se, přispívají, ale často cítí, že by chtěli udělat „ještě něco víc“. A z toho, co zatím zažívám, musím říct, že přijet, obejmout, smát se, plakat, a celý den sloužit bok po boku s místními znamená pro Ukrajince mnohdy „úplně nejvíc“.

Dva příběhy z posledních cest:

Z rehabilitačního pobytu pro ženy a děti padlých vojáků
Osmiletý Miško nám jednou přinesl obrázek. Nakreslil na něj postavu se zbraní v ruce a kolem ní změť červené a černé barvy – všechno působilo velmi chaoticky. Podal nám ho se slovy, že nechce nikdy zapomenout na svého tatínka, a nechce, abychom na něj zapomněli ani my. Později jsme se dozvěděli, že jeho otce zabil granát, který mu explodoval u hlavy. V tu chvíli jsem si řekla, že pokaždé, když budu mluvit o Ukrajině, připomenu Miškova tatínka – stejně jako desetitisíce dalších tatínků, manželů, synů a bratrů, kteří za nás položili svůj život.

Z návštěvy sociálního centra
Vešli jsme do budovy bývalé školy, kde dnes žijí evakuovaní staří a nemocní lidé. V každém pokoji bylo čtyři až osm lidí, kteří do poslední chvíle zůstávali ve svých vesnicích na východě. Celý život tam pracovali na svých políčkách, starali se o zvířata a odmítali odejít, i když jim nad hlavami létaly bomby. Schovávali se ve sklepech a přežívali jen díky humanitární pomoci. Až když už to bylo nesnesitelné, evakuovali je dobrovolní kaplani. A tak se ocitli tady – v cizím městě, v malé místnosti, obklopeni lidmi, které neznají.

Na chodbě nás zastavila slepá stařenka a prosila: „Odvezte mě domů.“ Vladimír jí vysvětloval, že to není možné, že tam už ani nevedou cesty. Stařenka si povzdechla a řekla: „Ale až to opraví, chci domů.“

Pak jsme přišli do pokoje, kde ležela devadesátiletá paní s demencí, která už nedokázala mluvit. Nad ní stála její skoro sedmdesátiletá dcera, plakala a opakovala: „Chceme domů, jen chceme domů.“ Objala jsem ji a Vladimír začal zpívat chválu: „Náš domov je v nebesích, u našeho Pána.“ Bylo to poprvé, kdy jsem si naplno uvědomila, kolik starých lidí ve válce ztratilo své „pozemské domovy“, do kterých už se pravděpodobně nikdy nevrátí.